To se mi teď honí hlavou, když se snažím se přimět k návratu k mé milé španělštině.
Pochybnosti, že po takové pauze si nic nevzpomenu. Má to vůbec smysl? Kdy přestanu dělat tuhle chybu?
A každý den těchto pochybností prodlužuje pauzu v učení.
Vyplývají mi z toho jen dvě cesty
Buď zahodím 10 měsíců studia a poddám se tomu, že jsem neschopná se pravidelně učit.
Anebo se do toho znovu dám přesto, že jsem udělala krok vzad a budu opakovat, co už předtím šlo samo.
Hm, co si vybrat?
Ta první cesta je pohodlnější a ještě se můžu litovat, že jsem to nezvládla.
Vždyť bylo tolik dobrých důvodů, proč jsem se nemohla učit – rodina, zdraví, práce… Ostatní to pochopí a naopak budou rádi, že mi mohou říct – já ti to říkal/a, vždyť to na nic nepotřebuješ (což je svatá pravda).
Navíc nebudu muset pořád dokola vysvětlovat, že ač se v nejbližší době nehodlám stěhovat do Španělska či jižní Ameriky, chci se to naučit, pro jazyk sám, pro objevování souvislostí s jinými jazyky i s češtinou, pro překvapující objevy jiného pojetí světa. Protože ponořením se do jiného jazyka objevuji jiné úhly pohledu a vnímání situací a skutečností, které jsem brala za jednou dané. Ani mne nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Ta druhá cesta je náročnější. Znovu projít, co už jsem uměla, zopakovat to s vědomím, že je to vlastně práce na víc. Protože bez té pauzy bych na tom už stavěla další vědomosti. Na povrch se budou tlačit výčitky, únava, netrpělivost. Postupně se vědomosti vrátí, ale ta hořká pachuť neúspěchu a ztráty času dočasně zůstane.
Já osobně inklinuji k té druhé cestě, byť je méně příjemná.
Zároveň je ale ve mně rebel, který říká „A musí to být nepříjemné?“
Pojď si to udělat hezké!“
A tak jdu objevovat třetí cestu.
Budu na sebe hodná a pochválím se, jaké krásné léto jsem si udělala a jak si má hlava odpočala (ne, že vše zapomněla J). A jak si teď plna sil, zopakuji, co jsem dělala naposledy a jak dobře mi to půjde – vždyť už jsem to jednou uměla, bude to hračka (ne, že si budu horko-těžko vzpomínat). Dám si na to čas a nebudu spěchat.
Nebudu se na sebe zlobit, budu se chválit.
Budu pokračovat,
byť hlemýždím tempem.
A tom to je – nezastavit se!
Důležité je na té dlouhé cestě jazykem vytrvat, a jestli se občas zastavíme nebo uděláme krok bokem nás nemusí odradit.
Jsem lektorka kurzů angličtiny pro seniory.
Miluji rozdávat radost, harmonii a pohodu starším lidem ….
….a také miluji angličtinu.
Skrze angličtinu pomáhám seniorům učit se novému jazyku, cvičit mozek, ale i nacházet nové přátele a prožít další roky bohatým životem plným radosti, zábavy a dobré společnosti.
Very good write-up. I absolutely appreciate this site. Thanks!
Glad to hear it 🙂