Jazyků netřeba se bát ….. v jakémkoli věku.

“Mám na to?

 Jak vůbec začít? 

Jak překonat ostych, podceňování se a strach?

Jsem v tom dost dobrá/ý? Neztrapním se?  Moje paměť už není, co bývala! V tomto věku začít nový jazyk je šílené! Už to nestojí za to! To bude ostuda! Paní učitelka vždycky říkala, že nejsem na jazyky!” 

Takové otázky často běží hlavou všem, kteří přemýšlejí o tom začít nový jazyk nebo v něm pokračovat. 

Stejnou měrou, ba větší, trápí tyto myšlenky seniory.

 

 

A právě seniory bych ráda uklidnila, že není čeho se bát

Tím nechci říct, že cesta zdokonalování jazyka je vždy jednoduchá, ale chci zbourat zažité vzorce a mýty o učení se ve vyšším věku. 

A má “demolice mýtů” je založena na zkušenostech s mými studenty – seniory i neseniory a troše vědeckého poznání :-).

Chci podpořit tyto zcela výjimečné, vždy připravené (skoro vždy 🙂 ), veselé, zralé studenty s nesmírnou studnicí informací a zážitků, ze které obohacují všechny spolužáky i lektora a pomoci jim v rozhodnutí se na tuto dobrodružnou výpravu vydat.

Nejčastější tři důvody, které se zdají být dobrým důvodem proč od učení upustit.

1. Podceňování se

Nejčastěji se setkávám se třemi důvody, které se zdají být dobrým důvodem proč od učení upustit.

Nejrozšířenější problém, alespoň v naší české kotlině, vidím v podceňování se a strachu “Co na to bude říkat okolí/rodina?”

Však nám toto podceňování mnozí učitelé či rodina vštěpovali dostatečně dlouho a hluboko.

Tím vším si, více či méně, prošli všichni, kteří dnes jazyk studují. Když naslouchám těmto, hluboce prožívaným strachům, vzpomínám si na chvíli, kdy jsem se cítila úplně stejně. Vybavuji si ten pocit rozervanosti mezi tím, do čeho jsem měla vkročit a mým sebehodnocením.

I já dobře znám ten pocit, kdy se necítím dost dobrá, schopná a myslím si že na to nemám.

Ale před pár lety mi svět uštědřil lekci a přiměl mě na tento strach nedbat a “skočit”.

Bylo to v Austrálii, kde jsme byli s manželem a dětmi (osmi a pěti letým synem) na více než ročním pobytu. Po třech měsících jsme se dostali do situace, kdy to bylo „Buď a nebo“ – buď požádám o práci, která, DLE MÉHO MÍNĚNÍ, zcela překračovala mé schopnosti a znalosti nebo sbalíme kufry a vrátíme se po čtvrt roce domů.

Živě si vybavuji, jak sedím u počítače a mám prst na klávese “Enter”, váhám a bojím se udělat ten malý pohyb, který odešle moji žádost o zmíněné místo..

Neměla jsem na výběr – zažádala jsem, šla na pohovor… a oni mě přijali! Stala jsem se domácí učitelkou malé australanky na distanční výuce hluboko v australském outbacku, tedy na uprostřed ničeho, na osamělé farmě, odkázaná zcela sama na sebe. A co víc, zvládla jsem to! A byla to zcela jedinečná zkušenost!

Dnes jsem vděčná za tu vyhrocenou existenční krizi, která mě přinutila nerozhodovat se dle mého posuzování sebe sama a ukázala, jak špatně se vidím.

A ještě jednu věc jsem se naučila. Když nevím, zda do něčeho jít nebo ne, rozhoduji se skočit! Ne nadarmo lidová moudrost říká „Lepší litovat, co jsme udělali a nevyšlo to, než toho, že jsme to neudělali“.

2. Nesmím udělat CHYBU!

Další mýtus je také velmi rozšířený. Nesmím udělat CHYBU! Musím vše zvládnout nejlépe a hned na poprvé!
Touha dělat vše perfektně a hlavně, neudělat chybu, je v nás zakořeněná hluboko.

Jenže jak jinak se chcete naučit jazyk?

Vždyť když odhlédnu od svých pocitů a podívám se na malé dítě, které se učí jazyk, vidím, že jeho učení je postaveno právě na DĚLÁNÍ CHYB!
Na OPAKOVÁNÍ toho co kolem sebe slyší a DĚLÁNÍ CHYB!

Po svých studentech chci, aby mluvili a nebáli se dělat chyby,
protože jen tak se posunou dál.

 

3. Mozkové buňky s věkem odumírají

Další hluboce zakořeněný mýtus, který brání studentům starších ročníků naskočit zpět do školních lavic je,
že mozkové buňky s věkem odumírají.

 

Moderní věda však odhaluje, že i když mozkové buňky během života odumírají, jsou schopné stejně tak se i regenerovat a tato schopnost regenerace se s věkem nijak dramaticky nemění.

 

Jediné, co musíme udělat pro náš mozek, aby se „nezmenšoval“, je cvičit jej.

 

Existuje mnoho různých tréninků paměti. Všechny jsou zajímavé a účinné. Jak si z nich vybrat, a zároveň jak u nich dlouhodobě vydržet, je otázka, kterou si mnozí z nás kladou.

Vždycky jsem byla velmi praktický člověk a tak mi připadá varianta učení se jazyka jako forma tréninku paměti, ideální.
Je to takové 2 v 1, kvalitně trénuji mozek a zároveň se učím jazyk se kterým se domluvím v cizině, přečtu si reklamy, pochopím, co mi říká můj vnuk. :-), (jsem tedy “cool” mezi puberťáky), orientuji se v počítačovém světě, a mám ze sebe skvělý pocit, protože znám (další) cizí jazyk.

Možná jej nebudu umět perfektně, ale pořád jej budu umět víc než ten, kdo ani nezačal :-).

 

Vzpomínám si na příběh jedné mé studentky (73 let), která byla v našem kurzu začátečníků něco málo přes rok.

Jednoho dne přišla na hodinu celá rozzářená, a že nám musí něco říct. O víkendu vyřizovala něco na hlavním nádraží v Brně a stála frontu k okénku. Před ní u okénka byl cizinec, který se zoufale snažil dorozumět s paní pokladní.

Podotýkám, že pokladní byla mladá, asi 25 letá slečna, která nebyla schopna se anglicky domluvit na jednoduchém prodej lístků. Moje studentka po chvíli váhání přistoupila k okénku a svojí prostou. Ale dostatečně dobrou angličtinou nebohému cizinci pomohla zakoupit si lístek.

Dodnes vidím tu radost sálající z jejich očí nad tím, že již po roce učení se dokáže domluvit. Postarala se nejen o sebe, ale i o druhého. Dokážete si představit, jaký byl její pocit, když ve svých sedmdesáti letech dokázala víc než mladé děvče, které mělo angličtinu již od základní školy?

Jak lépe by si člověk mohl zvednout sebevědomí, než ověřením si, že jsem stále schopná překvapivých věcí, že jsem platná svému okolí a okolí mne oceňuje.-).
Takže vlastně při učení roste nejen mozek, ale i sebevědomí, sebehodnocení, i ocenění okolím :-))).

Když tak teď, ve světle příběhu mé studentky,
přemýšlím o tom 2 v 1 –
trénink paměti a znalost jazyka,
vidím, že je to dokonce 3 v 1 –
trénink paměti, znalost jazyka a pak psycho-sociální přesah,
který by vyžadoval další článek, abych jej popsala pravdivě. -))

Přeji všem statečným, kteří se vydají na tuto dobrodružnou plavbu, stálý vítr, radost ze svých úspěchů a spoustu krásných chvil v přátelské skupině podobných odvážných mořeplavců.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *